Jak je to s výskytem lilijic v Barrandienu?
aneb kde co hledat či nehledat
Zpět na stránku Crinozoa/Crinoidea zde
Barrandien je oblast, táhnoucí se zjednodušeně od Plzně po Prahu. Na jeho území se střídavě vyskytují výchozy téměř všech stupňů staršího paleozoika. Pomineme li střední kambrium a spodní ordovik, kde výskyt lilijic nebyl zaznamenán (objevují se až ve svrchním ordoviku), tak je velmi pravděpodobné, že v mladších vrstvách, alespoň na nějaké fragmenty těchto mořských živočichů narazíme. Jsou lokality, které ať již v minulosti, ale i v současnosti poskytly velké množství materiálu, ale jsou i takové, kde bychom na lilijici velmi těžko narazili.
Nejstarší výskyt tohoto kmene bychom u nás mohli zaznamenat v šáreckém souvrství (st. llanvirn). Výskyt těchto ostnokožců je však ať v šáreckých konkrecích, či břidlicích velmi sporadický a vzácný, vázaný jen na určité oblasti. V naprosté většině, čest výjimkám, jde o fragmentární vzorky. Proto je těch několik málo druhů tak neurčitě popsaných (Pandoracrinus pinnulatus Jaekel, 1918, Ramseyocrinus primus (Waagen & Jahn, 1899), Vosekocrinus granulatus Jaekel, 1918). Daleko větší štěstí bychom však již mohli mít v mladším souvrství letenském. Opomineme li vzácnějšího krinoida Letenocrinus longibrachialis Prokop & Petr, 1990, který možná ani není lilijicí, tak se zde můžeme poprvé setkat s nálezy již kompletnější a ani ne tak vzácné lilijice, kterou je Caleidocrinus multiramus (Waagen & Jahn, 1899). Zvláště na jihovýchodních svazích Dědu u Zahořan jsou místa, která zvláště v minulosti poskytla na letenských slepencích skvělé nálezy kompletních jedinců tohoto druhu a to i v několika exemplářích na jednom kameni.
Novou expanzi zažívají krinoidi v siluru. Tam už je také jejich druhová diverzita daleko bohatší. Vyskytují se nové formy a nálezy, zvláště díky usazeninám ve vápencích nabývají skvělé 3D formy. Pro motolské a kopaninské souvrství spodního siluru (wenlock) je charakteristický, ač vzácnější disparidní druh Pisocrinus ubaghsi Bouška, 1956. Na tohoto krinoida s drobným kalíškem, dlouhým stonkem a bohatě větvenou korunou, bychom mohli narazit například na lokalitě Černidla - Barrandovy jámy u Loděnic nebo v lomu Kosov u Králova dvoru ve společenství trilobitů Harpidella misera a Diacanthaspis minuta. Kopaninské souvrství nám vůbec dalo velké množství skvěle zachovalých exemplářů. Velmi významný v tomto byly lomy Mořina u Karlštejna (lom Amerika, lom u Kozolup - "Kouřící lom"). Ty, zvláště v minulosti, poskytly takové množství nádherně 3D zachovalých kompletních lilijic, jak kladidních, kamerátních, disparidních, tak i u nás velmi vzácných flexibilních. Příležitosti se totiž chytil na počátku 30tých let amatérský paleontolog J Bouška. Tehdy se v lomech Amerika začalo zčerstva těžit a jeho okruhem zájmu se tak, díky těmto skvělým nálezům staly právě lilijice. Dnes lomy na Americe promlouvají tichem. Kopaninské souvrství však není přítomno jen na lomech Amerika. Shodou nepříliš dobrých okolností však třeba na kopaninkách v lomu Kosov, člověk nenarazí téměř ani na stonek lilijice a když už, doporučovali bychom danou vrstvu důkladněji prozkoumat. Stonky, či jenom jejich kolumnálie by mohli věstit přítomnost něčeho většího, třeba kalichu s brachiolami. Ne, že by lom Kosov nedisponoval zajímavými nálezy, ale jsou sporadické a troufáme si tvrdit, že by je mnoho hledačů ani nerozpoznalo. S nálezy krinoidů z lomu Amerika se nedají měřit. Ve svrchním siluru se objevuje ikonický druh krinoid Scyphocrinites elegans Zenker, 1833 †, případně příbuzná lilijice Marhoumacrinus bohemicus Prokop & Petr, 1989 †. Je to obrovský, globálně rozšířený druh s nádherným, až 10 cm vysokým calyxem (kalichem) a několik metrů dlouhým stonkem. Dolní konec stonku byl zakončen dutou koulí. Říkejme tomu upevňovací zařízení - lobolit. Ten byl rozdělen na čtyři až šest komor. V určitých místech nálezů zkamenělé stonky lilijice druhu Scyphocrinites elegans vytvářejí tzv. krinoidové louky. To znamená, že fosilizovalo velké množství sobě blízkých lilijic. Jedním z takových příkladů zachování lilijic je například Budňanská skála u Karlštejna. Lokalita je však přísně chráněná, takže tam sbírat nedoporučujeme. Má však svou alternativu a tou je Žákův lom u Velké Chuchle. V údolí Dalejského potoka v Praze (Prokopské údolí) se nalézá také velmi významná lokalita s výskytem těchto, i jiných druhů lilijic. Lokalita se nazývá lobolitová stráň, podle zvýšeného počtu nálezů těchto plováků. Kromě lobolitů zde lze nejít převážně stonky lilijic a jednotlivé kolumnálie. Velmi vzácně však nějakou kompletnější.
Lilijice druhu Scyphocrinites elegans Zenker, 1833 jsou jakýmsi lakmusovým papírkem pro přechod nejvyššího siluru ve spodní devon, neboť jsou její nález známy právě i ze spodního lochkovu - Scyphocrinites subornatus (Waagen & Jahn, 1899). Teď jsme však už ve spodním devonu. Ve všech souvrstvích českého devonu lze lilijice najít. Opomineme-li rozkvět lilijic ve druhohorách, tak v prvohorách zažívají svůj největší boom a diverzitu až v karbonu a permu. Devon je tak jakýmsi předskokanem tohoto úspěchu. Co se českého devonu týče, tak zcela nejzajímavější a nejpestřejší je pražské souvrství, konkrétně Koněpruský devonský útes. Lilijice se tehdy staly tak důležitou součástí bio-kriomasy, že se stávají doslova útesotvornými živočichy. Takovým kamenům, ve kterých je obrovské množství zbytků lilijic říkáme krinoidové vápence. Ty jsou doslova prošpikované krinoidovým materiálem, jako jsou stonky, destičkami ték mnoha druhů, vzácněji kompletních kalichů, kořenovými systémy lilijic a ještě vzácněji kompletní lilijicí. Zcela unikátní je také lokalita U kapličky ve zlíchovském souvrství. Tato lokalita vydala zvláště ve fragmentech velké množství druhů lilijic.
Dobře zachovalý nález jakékoliv části ilijice lze určit na základě několika vizuálních, přímočarých znaků, jako jsou např. tékální destičky (jejich tvar, počet, uspořádání, proporce), kolumnálie (tvar, velikost, vizuální podoba). Další charakteristika, jako je umístění análního, ústního otvoru atp. je spíše záležitostí odborníků a předpokládají dokonalé nálezy. Co se týče tékálních destiček. Ty jsou podle literatury poměrně snadno určitelné, problém je, že mají často pouze několik milimetrů a dají se získat pouze prosíváním, či proplavováním materiálu, podobně, jak to známe od zlatokopů. Dalším důležitým indikátorem jsou kolumnálie, neboli články ze kterých byl složen stonek. Tyto kolumnálie jsou hodně různorodé, problém je, že se často a to poměrně výrazně proměňují od stonku ke koruně a to i u stejného rodu, záleží druh od druhu (obrázek níže). Stejný rod ze siluru může mít kolumnálie jiné než stejný rod z jiných silurských nebo devonských vrstev a to i výrazně odlišné. Kolumnálie se navíc, aby toho nebylo málo, proměňovaly také v rámci vývojové ontogeneze lilijice. To znamená, že jinak vypadaly, včetně uspořádání v raném, juvenilním stádiu, jinak v dospělosti krinoida. Musíme si uvědomit, že se stále pohybujeme v umělém systému taxonomie.
Proměna cirkulárního tvaru kolumnálie ve tvar pentagonální v různých úrovních (dle druhu) směrem ke kalichu lilijice. Jedná se o rod Botryocrinus Angelin 1878 †, u nás prozatím do konkrétního druhu nepopsaný, který byl zaznamenán v pažském souvrství - koněpruské vápence. A/ Botryocrinus montguyonensis (Delpey), B/ Botryocrinus reunensis Le Menn, C/ Botryocrinus convexus Le Menn. Dle J. Le Menna, 1987.
Jelikož máme pocit, že česká věda má vůči nám, amatérským nadšeným paleontologům, v tomto směru obrovský dluh (naprostá absence odborné literatury, pár sporadických PDF souborů na internetu), tak se vám pomocí těchto stránek snažíme podat případný vizuální návod, když už něco najdete, jak na to. Když naleznete jakoukoliv část lilijice, nejprve si zjistěte, kde jste jej našli, v jakém období, ještě lépe v jakém souvrství, pak porovnávejte a srovnávejte. Chce to vycvičené oko. Mimochodem, i o tom je ta "největší" paleontologie.